D1 aneb kamiony vs. osobní auta
Většinou se snažím dálnici D1 vyhýbat, ale ne vždy se to podaří. Jeden červnový čtvrtek jsem se vracel z Francie a cílem mé cesty bylo Brno. Vzhledem k nákladu a celkové hmotnosti soupravy téměř 40 tun, jsem zavrhl všechny vyzkoušené zkratky a i když v rádiu před kolonou u Jihlavy varovali, najel jsem na Pražském okruhu na již světoznámou "dálnici" a vnitřně smířen s poskakováním v koloně jsem zamířil směr Brno. To co následovalo však předčilo mé očekávání a i když si říkám, že mě na silnici už nemá co překvapit, vždycky se najde někdo, kdo mě přesvědčí o opaku. První rozcvička přišla na 34 km. Zúžení do dvou pruhů, zpomalující vozidla vzorně blikají výstražnými. Do kolony se sjíždí z kopce a mým 40-ti tunám se samozřejmě zpomalovat nechce. Motorová brzda na max, přibržďuju provozní brzdou, dělám si před sebou dostatečnou mezeru na zastavení, abych se nepodíval, co veze přede mnou zastavující dodávka uvnitř. V pravém, zúženém pruhu je volno pro dalších cca 5 osobních aut. V tom okamžiku mě ovšem předjíždí negramotný řidič osobáku, radostně mi hodí myšku do mezery, kterou jsem si připravil na zastavení a 2 metry přede mnou to zašlápne. Posílám roh tahače do zbytku odstavného pruhu a se studeným potem na různých částech těla dobrzdím za úrovní zadního blatníku audi A6. Jeho řidič jen kroutí hlavou, co tam asi ten debil v kamionu dělá.
Než se kolona rozjede, snížím tep na normál a pokračuju na Brno. Kolegové v protisměru nás po vysílačce informují, že kolona u Jihlavy začíná už kolem 90-tého km. To znamená, že její délka je cca 24 km.Čekání odhaduji na 2-3 hodiny. Tentokrát vjíždím do kolony bez stresu, zastavuji a vařím kafe. Po dálnici se už procházejí neinformování řidiči osobáků, shánějí informace a doufají, že se brzy pojede dál. Slyším už první poznámky na téma "to zas určitě blokuje nějakej kamion". V klidu srkám svoje kafe a pozoruju dění na dálnici, ze které se stala promenáda, kde si můžou lidé společně zanadávat, někteří venčí své psíky na vodítku a mezi auty pobíhá také zvesela štěně chrta, kterého se jeho majitelka snaží zoufale dohonit. Je to sice štěně, ale chrt je chrt, že. Po 90-ti minunách je situace již napjatá. Ze zkušenosti ale vím, že největší psycho přijde, jak se začne kolona rozjíždět.
A je to tady! Jedeme! Tedy poskaujeme po 10-ti, 20-ti metrech. Řidiči osobáků, v touze dohnat ztracený čas, přejíždějí nesmyslně z pruhu do pruhu, když nabudou dojmu, že zrovna ten pruh vedle jede o km rychleji, než ten jejich. Jeden takový borec mi najel čumákem před tahač kolmo, abych pochopil, že jede přede mne. Co čert nechtěl, zrovna se kolonou prodírala sanitka, takže jsme se snažili jí samozřejmě udělat místo. My v právém pruhu jsme zamířili do odstavného, ti v levém, co nejvíce doleva. A uprostřed té roztomilé uličky stojí naštorc borec, co se snažil zařadit přede mě na místo, které tam ještě nebylo. Sanitka stojí za ním a houká. Týpek se ve stresu jakš takš namáčkne doleva a sanitka na centimetry projíždí. Týpek vystupuje z auta, zapaluje si cígo a s jiným šoférem řeší téma "jak jsou ti řidiči kamionů bezohlední a musejí být úpně vymaštění". Užívám si jeho stres a s klidem odpovídám, že jsem ještě nikdy, na rozdíl od NĚKOHO, nejel po dálnici kolmo a nesnažil se jet místem, které je již pokryto jinými vozidly. Že ani neblokuji komunikaci a nebráním průjedu vozidlům s právem přednosti jízdy, jako je např. sanitka. Že se ani nepovažuji za "vymaštěného", nýbrž jsem normální středoškolák vlastnící již zažloutlé maturitní vysvědčení, že mám (podle své neskromné představy) normální společenský rozhled a v Evropě se domluvím několika jazyky (pozor nezaměňovat s termínem mluví, jako když bičem mrská). Borec na mě hleděl, jak na zjevení. Asi nečekal, že někdo, kdo řídí kamion, umí dát dohromady takové souvětí...
Po chvíli jsme opět poskočili o pár desítek metrů, týpek nahnal 4 metry a byl svým úspěchem zřejmě uspokojen. Zase stojíme. Vypínám motor, otvírám okno a telefonuji domů. Vedle mě staví policejní octavia. Spolujezdec v uniformě významně ukazuje na můj telefon a kroutí hlavou. Za jízdy bych to chápal, ale my stojíme v koloně a jám nemám ani nastartováno. Asi jsou kluci taky ve stresu. Říkám mu, že telefonovat ve stojícím vozidle zakázáno není, naopak to odborníci na dopravu doporučují. Mávl rukou a věnoval se svému mobilu. Asi v něm měl nějakou policejní aplikaci.
Toho čtvrtečního dne trvala cesta z Prahy do Brna 5 hodin a 34 minut. A byla plná zážitků a setkání s milými a inteligentními lidmi. Jediné, co mě nepotěšilo, bylo to, že v se v Brně zatáhlo a rozpršelo. A za to můžou určitě řidiči kamionů.