DeJaVu aneb vězení podruhé

S plným kamionem cigaret jsem následující den dojel do přístavu Antwerpy. Sklady tabákové firmy Amos (s Komenským podoba čistě náhodná) se přehlédnout nedaly. Odér byl tisíckrát silnější než v Allonnes, bezpečnostní prověrka, za kterou by se nemuseli stydět ani v Pentagonu předčila všechna má očekávání.

Po příchodu do kanceláře mě belgicky chrochtající slečna odeslala k počítači se skenerem, aby si mě prověřili.

Jazyk systému nabízel několik možností, češtinu však ne. Krom arabského rozsypaného čaje mi to bylo jedno, zvolil jsem univerzální angličtinu. Zadával jsem postupně různé informace o sobě, o firmě, skenovaly se dokumenty, pasy, techničáky, řidičák a já se začínal bát, že sebou nemám maturitní vysvědčení, očkovací průkaz a průkazku do knihovny...Kamera na počítači vyfotila můj obličej, překvapivě vypadlo correct a já dostal kartu ke vjezdu. Mile chrochtající slečna mi nějakým jazykem (asi němčina proložená kašlem) vysvětlila, že nemám opouštět vozidlo, fotografovat a nedotýkat se plotu, je prý pod proudem.

Jak probíhala vykládka netuším. Po projetí branou s elektrickým ohradníkem jsem vjel do neskutečně obrovského areálu, kde se skladují cigarety asi pro celou Evropu a možná i Asii na dalších sto let dopředu.

Auto jsem neopoštěl. Asi za půl hodiny došel týpek s orazítkovaným papírem a že můžu odjet. Ani jsem se nedíval, jestli náhodou něco nezapoměli uvnitř, že bych potěšil své přátele kuřáky.

Další nakládkou byla káva do Holandska, takže jsem si připadal jako dodavatel požitků. Takže kafíčko, cigárko a klídek. Jo a protože se nesmělo pod pohrůžkou trestu smrti fotografovat, tak tady je pár snímků.