Jednoho lednového pátku jsem v německém Bad Herzfeld naložil regály a jiné vybavení pro novou prodejnu, která se buduje v Bratislavě. Vykládka plánována na pondělní ráno, cestou si nechám v Brně ocejchovat tachograf, mám se tam hlásit v 7 ráno.
Kolem 10-té hodiny odjíždím z Bad Herzfeld, cesta ubíhá v pohodě a já v 17 hodin hledám místo k parkování u servisu. Marně. V pátek navečer je všechno samozřejmě obsazeno, a tak drze vjíždím do brány servisu, že se jako jdu domluvit na zítřek a skrytě doufám, že mě tam nechají parkovat přes noc. Šéf servisu o mně ví, chvíli se drbe za uchem a pak říká: „ Tak to jděte rychle odpřáhnout, my vám to ocejchujem ještě dneska.“ Super, pomyslím si a rychle se chystám odpřáhnout návěs. Drapsnu kliku na spouštění podpěrných noh návěsu zaberu a ….křup. Koukám na to, nevěřím vlastním očím a přemýšlím, co jsem dneska jedl a pil, že mám tak ukrutánskou sílu. Klika ulomená, kolem mne všeobecné veselí mechaniků. Tak už jsem viděl všechno, koňa chcát, hada srát, žábu mlátit pěstí do skály, ale ulomit holejma rukama kliku od návěsu, to jsem ještě neviděl. Mechanici taky ne. No nic, cejchovat budeme zítra, fičím do servisu pro návěsy na druhý konec Brna.
Přijímacímu technikovi jsem musel závadu dvakrát zopakovat, jeho mysl nebyla schopna uvedenou informaci vstřebat. „Jako kliku, kemo? Holéma rukama si to servál? Tož to sem eště neviděl. Nakonec chlapci popřemýšleli, posvařovali a za hoďku jsem už parkoval. Ráno cejchování tachografu, pak přejezd do Bratislavy a víkend ve slovenské metropoli mohl začít. Parkoval jsem přímo u rodícího se Kauflandu, nedaleko zimního stadionu, což mi udělalo radost, a tak jsem v sobotu postupně shlédl zápasy staršího dorostu a juniorů a pak jsem si prošel místní část Důbravka. Na druhý den jsem naplánoval výlet do centra, koupil jízdenky na MHD, večeři a zalehl. Neděle se vydařila, dopoledne a odpoledne jsem strávil výletem po Bratislavě.
Pondělní ráno jsem vstal brzy a sotva se na staveništi objevili první lidé, začal jsem hledat někoho, kdo zajistí vykládku. „Tuná nikto nieje, majster prídě kolem vosmej, naozaj...“, nepotěšil mě jeden z dělníků. Takže snídaně, kafe a čekat. V osm jsem hledal mistra, ale nikdo ho neznal!!! Prý je nový a dnes tu bude prvý raz. Majster dorazil v devět, natěšený a hovorí: Zložíme, ale já som tu nový a němám ani pečiatku (pro slovenštiny neznalé razítko). Říkám mu, že na skládání razítko nepotřebuje. Spíš paleťák nebo destu. „Iděm sa pozrieť“, odvětil a na hodinu zmizel. Když se znovu objevil, sdělil mi těžko uvěřitelnou novinu. „Tu, hen v tomto celém obrovském stavenisku, v tomto supermoderném Kauflandu nieje žiadný paleťák. Eště nám ich něprivezli.“ Co na to říct. Vedle mě na parkovišti další tři kamiony a žádný paleťák. Vlezl jsem drze dovnitř, prošel celou halu a v budoucím mrazáku našel 8, slovy osm, zabalených nových paleťáků. Dotáhl jsem mistra na místo nálezu a ten mě dorazil: „ Ale tieto palaťáky sa němóžů používať. Ty sů iba pre skladníkov, možeme ich používať až v čase otvorenia. Nechápu, ale ulomenou kliku taky nikdo nepochopil. Pak ale pod hromadou sádrokartanu spatřím krčící se paleťák patřící nějaké stavební firmě. Pak už je to klasika. Jdu do kabiny pro jednu Plzeň v plechu, chvíle družného rozhovoru v mojí moravské slovenštině s majitelem paleťáku a za pár minut předávám paleťák mistrovi. „Na hodinu to máš půjčené, tak do toho“. Nevím, jestli jsem to nepřehnal. Hodinu mě v Německu nakládali destou, některé palety měli kolem 700 kilo, ale první den v práci je první den v práci. Za hodinu a 32 minut měl majster složeno, na jeho supernových montérkách s logem Kaufland nebyla nit suchá a zoufale se díval na čekající kamiony. Nutno říct, že by to možná za hodinu stihl, kdyby ho nebrzdily kilometry kabelů natažených po celé hale a jako třešnička na dortu působilo zjištění, že ještě nejsou vybourány vstupní dveře, kterými se bude navážet zboží do prodejny. To pobavilo partu zedníků natolik, že ani nebylo nutné je vybízet k bourání a vlastní iniciativou vytvořili otvor asi na šířku tří palet. To se budou skladníci moci míjet ve dveřích a ještě zbyde uprostřed místo na ostrůvek. Spocený majster si došel nafasovat pečiatku, potvrdil mi doklady a já odfičel. Jestli přežil, nevím, třeba mi dojde pozvánka na otevírací párty.
Tradiční foto Bratislavy
Skotská a irská hospoda vedle sebe na jedné ulici. Na ostrovech by to asi nešlo.
I do centra Bratislavy si můžete zaskočit na Šeráčka
