První cesta na východ - příprava

Moje vůbec první cesta kamionem vedla do města Lvovskij, ležícího jihovýchodně od Moskvy. Coby začínající řidič kamionu, jsem měl jen teoretické a zprostředkované vědomosti a zážitky. Samozřejmě, že jsem měl obavy a respekt, ale to, co mě čekalo během mé první cesty-to by byl možná skvělý námět na film.
První den, středa, odjíždím s kolegou, který jede se mnou v kabině jako dozor do logistického centra nedaleko Prahy pro náklad. Moje první kilometry s tahačem DAF byly v rámci seznamování a poznávání a když jsem začal získávat pocit, že by to snad mohlo jít, tak jsme dojeli pod Suchý vrch, kde ležela, pro mne překvapivě, vrstva čerstvého sněhu. Kolegova dobře míněná rada "Jed´, neubírej a hlavně nezastavuj", byla pro člověka jedoucího své první serpentiny s tahačem a hned i na sněhu poměrně šokující. No, vyjeli jsme, dokonce jsem byl nucen předjet i jiného kolegu s náklaďákem, abych opravdu nezůstal v kopci viset.
Nakládka je naplánována na 10:30, což se kupodivu i podařilo a mě čeká první couvání na rampu. Kolega mi radí, kam a kdy točit volantem, abych se dostal na správné místo. Jelikož ale stojí k rampě čelem, jsou jeho pokyny poněkud zavádějící. Po ujasnění stran se mi podařilo asi na osmý pokus couvnout, což nesmírně pobavilo kolemstojící řidiče. Nakládku jsem sledoval zevnitř centra, kde se různé vozíky, plošiny a dokonce i koloběžky křižovaly v takovém tempu, že jsem jen zíral, že se neposrážejí. Když bylo naloženo, opět následovalo couvání na parkoviště a opět jsem potřeboval několik oprav. Čekání na papíry jsme si krátili klábosením s ostatními řidiči a když už se po pěti hodinách kolegovi zdálo, že to trvá moc dlouho, vyslal mě do kanceláře zjistit, co se děje. Zpráva byla poněkud překvapivá. Ruský terminál má poruchu, papíry budou zítra. No, vzhledem k tomu, že jsme počítali s odjezdem, byli jsme nevybaveni jak potravinami, tak věcmi na spaní, o hygieně ani nemluvě. Navštívili jsme tedy vietnamskou večerku a nakoupili zásoby. Noc jsme přetrpěli bez přikrývek a polštářů a ráno jsme netrpělivě čekali na slíbené papíry. Dočkali jsme se v 10 hodin a vyrazili k domovu.
Asi po půl hodině jízdy se rozsvítila kontrolka chlazení a hnedle výmluvnou červenou barvou. Zastavil jsem na parkovišti u pumpy a začali jsme pátrat, co že se to stalo. Voda tekla z tahače proudem a tak nezbylo, než sklopit kabinu. Prasklý klínový řemen byl vidět hned, ale zkušený kolega zjistil, že nám umřela také vodní pumpa. Po konzultaci s dispem k nám byl vyslán odtahový vůz a já navštívil servis DAF. Kolega dostal rozkaz hlídat návěs, což mu sice neudělalo radost, naštěstí vedle pumpy stálo KFC, tak měl aspoň zdroj občerstvení na dosah. V servisu se autu věnovali, přesto jsem v pohodě stihl navštívit 10 minut vzdálený hypermarket, posvačit a zase se vrátit zpět.  Po několika hodinách čekání jsem odjížděl ze servisu zpět na parkoviště pro návěs a kolegu, jenže asi po deseti kilometrech se situace s neodbytnou červenou kontrolkou chlazení opakovala. Opět tedy následoval telefonát s vedením a opět odjezd do servisu DAF. To už nevydržel kolega u návěsu a s jiným šoférem jedoucím směr domov návěs opustil. No, po devíti hodinách jsem ho chápal. Ukázalo se, že při výměně vodní pumpy došlo ke skřípnutí těsnění, takže chladící kapalina opět volně unikala. Opraveno, odjezd pro návěs a mé první připojování návěsu, pěkně za tmy a bez kolegy. Asi mi to trvalo déle, než je v místním kraji zvykem, ale nakonec se věc podařila a já slavnostně vyrazil k domovu, kde jsem kamion odstavil na parkovišti. Byl pátek, 3 hodiny ráno a skončila akce "ve středu pojedeme jen naložit".