Tentýž den jsem si už nastěhoval věci do auta, rozloučil se s rodinou a v poledne jsme vyrazili. Kolega se svým Volvem a já v DAFU. V pohodě jsme dojeli do Polska, nabili dálniční krabičku, natankovali a vyrazili směr Bělorusko. Provoz byl hustý a kolega mě neustále vysílačkou pobízel, at´jedu a předjíždím. Bohužel jsem si zrovna vybral okamžik, kdy se z předjížděcího pruhu stal pruh, který odváděl dopravu mimo dálnici, takže jsem sice jel v blízkosti za kolegou, buhužel však, mezi námi byla svodidla. Dojel jsem do nejbližší obce, kde jsem čekal nějaký kruháč, kterých je Polsku až nesmyslně moc, ale tady zrovna kruhovým objezdům nefandili. Otočil jsem se v křižovatce, což byla zřejmě událost roku, protože místní zírali, jak jsem bravurně zablokoval provoz křižovatky. Kolega počkal a asi po půlhodince zdržení jsme opět pokračovali společně až na můj první parking.
Cesta na polsko-běloruskou hranici Bobrowniki byla poměrně klidná. Problém nastal, když jsem měnil kolečko v tachografu. Ukázalo se, že píše naprosté nesmysly a po kontrole nastavení jsem raději začal vést záznam ručně. Tak doufám, že mě nebudou kontrolovat. Obvyklá čekací doba na hranicích bývá prý max do 24 hodin. Nám na informační tabuli svítilo hodin 35, takže šup do kolony a popojíždět a čekat. No, bylo to dlouhé, ale po více než dni a půl jsme se dostali na dohled terminálu. Během posledních deseti hodin mi už nefungovalo topení, což byl signál, že dochází nafta. Pumpa je až na běloruské straně, polská asi 16 km za námi. Venku kolem -13°C, tak jsem si přál, aby už ty hranice byly za mnou. Asi 300 metrů před terminálem se rozezvučel výstražný tón a motor i auto se zastavilo. Nafta definitivně došla a palivová soustava se zavzdušnila. Byly 3 hodiny ráno, mrzlo a my jsme se s kolegou jali odvzdušňovat. Opět sklopená kabina a práce na mrazu. Naneštěstí i kolega měl málo nafty, takže nezbývalo než vzít kanystry a alespoň pro 40 l dojet zpět k polské pumpě. Zastavil mi běloruský řidič a dovezl mě na benzinku. Tam mě obsluha šokovala sdělením, že nafta není. Jen jsem se něvěřícně zasmál. Přesto jsem obsluze vysvětloval, že opravdu naftu potřebuju a navrhli mi, že si můžu natankovat, ale bez potvrzení, protože podle počítače je v zásobnících poslední litr. Nebyl. Nabral jsem 40 l, zaplatil a ukecal bělorusa v osobáku, aby mě hodil zpět. Za 10 euro byl velmi ochotný. Naftu jsme dolili, ale naše snaha o nastartování byla marná. Po telefonátu s dispem jsme se dozvěděli, že v nádrži musí zůstat 100 l, aby bylo auto pojízdné. Následovala tedy má druhá cesta na polskou pumpu, kde už však činorodá obsluha stačila pod rukou rozprodat i ty poslední zbytky nafty. Následovalo tedy ukecávání běloruského řidiče kamionu a smlouvaní ceny. Nakonec mi 40 l prodal, cena za litr byla 1 euro. Po dlouhém stopování mi zastavil polský řidič dodávky s masem. Musím říct, že se dva kanystry s naftou skvěle vyjímaly mezi přepravkami s masem, ale budiž. Následovaly další pokusy o odvzdušnění, ale marně. Po dvanácti hodinách na mrazu mě přijeli opět odtáhnout, návěs zůstal na hranici a kolega už téměř bez nafty musel chtě nechtě přez hranice, kde mi měl ukázat, jak probíhají veškeré formality. Já se místo toho vrátil do servisu v Balistoku, kde mi za tři hodiny auto zprovoznili. Rychle jsem nabral naftu a vracel se pro návěs stojící před polským terminálem. Předjížděl jsem kolonu, což neuniklo pozornosti polské ochraně hranic a zastavili mě. Po kontrole dokladů a složitém vysvětlování, co že mi vlastně dnes přihodilo, mě nakonec pustili dál. Připojil jsem návěs, bylo to trošku v kopci a na umrzlém sněhu, ale šlo to. Dokonce i rychleji než na pumpě u KFC. V koloně jsem poprosil dva české řidiče a zařadil se mezi ně, aby mi pomohli s formalitami na hranicích. Po šesti hodinách v terminále jsem slavnostně zaparkoval vedle kolegy, který říkal, že takový začátek ještě neviděl a že mám to nejhorší za sebou. Pletl se.
Po pauze následoval bezproblémový přejezd Běloruska, překročení hranice do Ruska a parking v Krasnoje Gorce. Konečně se sprchou. No snad to bude lepší. Nebylo.
Další den jsme měli v plánu dojet na celní odbavení do Mikhneva a tento plán jsme dodržovali celých dvacet minut. Pak mě předjíždějící auta varovala blikáním a ukazovali mi, ať zastavím. Důvodem byla rozcupovaná pneumatika na návěsu, kterou, jak se později ukázalo, roztrhal zevnitř kus brzdové desky. Ta byla zralá na výměnu tak před několika tisíci kilometry, jenže se musela samozřejmě vyvrbit mě. Nezbylo než odpojit brzdu a vyměnit kolo. O prasklém lanku držícím rezervu se moc rozepisovat nebudu, kolo jsme nakonec přikurtovali a vyrazili dál na východ. Před námi byla skutečně široká zem s břízkovými remízky, stavení oplývající mnoha barvami, tak jak jsem je znal z fotografií lemovala silnici. Přejeli jsme most a pod ním zamrzlý Dněpr a navečer dorazili do města Mikhnevo, kde nás čekaly formality s vyclením. Byla středa večer a my doufali, že nás během čtvrtka vyclí, v pátek složíme a uvidíme, co dál. Omyl.
Ve čtvrtek jsme pouze dostali několi lejster a nařízení čekat. Trochu jsem si alespoň poklidil v kabině, kterou mi v servisu sklopili a uvedl některé části oblečení v nichž jsem absolvoval opravy do uspokojivého stavu. Uvařil jsem si taky konečně něco teplého k jídlu a čekal a čekal a čekal. Povzbudivý byl i hovor se ženou a dětmi přes Skype, ale to jsem si pak bolestně uvědomil, jak moc mi chybí ten každodení stereotyp. Večer jsem zkouknul film a šel spát. Tu noc mi nějak kleklo topení. Sice topilo, ale po hodince se vyplo a v autě byla neskutečná zima. Venku -20°C, takže ruská zima. Po dvou až třech hodinách jsem stejně startoval, aby neklekly baterky, takže jsem znovu zapnul i topení. Snad se nepokazí úplně.
